Lyže a víra

Byla jsem dnes celý den na lyžích (pracovně:-) ) a pak večer jsem se šla jen tak na chvíli provětrat na běžkách a u toho mě napadla taková asociace.

Sjedovka je krásná upravená, hraje příjemná hudba, dolů to člověk lehce zfičí a nahoru ho pohodlně vytáhne vlek. navíc je jdezdovka většinou krytá lesem, aby na ní příliš nefoukalo a všude kolem je spousta lidí, kteří okamžitě přispěchají na pomoc, když se něco nedaří (vlekaři, rolbaři, instruktoři...). Hned u sjezdovky je hospoda, kde se člověk může výborně najíst a když něco chybí ve výbavě, nebo je potřeba něco poopravit, je po ruce špičkový servis a půjčovna. Zdá se to téměř dokonalé, ale přece jen je něčeo pořeba a to jsou peníze. Bez nich si člověk na sjezdovkách ani neškrtne.

A Proč to tak rozepisuju? Připomíná mi to běžný způsob většiny naší lidské populace. Většina lidí vynakládá nemalé úsilí na zařízení vlastního pohodlí - mít všechno snadno, rychle a pokud možno s co nejmenší námahou. Dobře se najíst, dobře se napít, dobře se pobavit, mít dobrou práci a mít hodně peněz... Pohodlně si jezdit z kopce a nahoru se nechat vytáhnout vlekem - kolik lidí se nechá "vytáhnout" nahoru na společenském žebříčku, ve studiu či práci a pak "kamráda" odhodí, přesně jako tu pomu na vleku... Je jasné, že nikdo nechce dobrovolně strádat, ale není to "mít všechno" pořád málo?  Nepotřebuje člověk ještě něco, respektive "Někoho", kdo nám dá ještě něco víc? (Mt 11,28). Mám pocit, že právě v tom pohodlí a lehkosti bytí se skrývá velká prázdnota a paradoxně někdy až zotročení.

Pak, když jsem vyjela na ty běžky, byla už tma, mlha a trošku sněžilo. Ale jinak byl nádherný zimní mrazivý večer a zářivě bílý sníh se ve světle čelovky třpytil, jak posázený diamanty. Najednou jsem pocítila obrovskou volnost, svobodu - nebyla jsem odkázaná na vlek, ani upravenou sjezdovku - mohla jsem jít, kam jsem chtěla. Ale...byla tma a mlha... a já jsem věděla že na Marušku (blízký kopec) je prošlápnuná stopa, tak jsem se vydala po ní. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla, ale přišlo mi nejjednudušší a nejbezpečnější jít po té stopě, kterou jsem dokázala s čelovkou rozeznat a která mě spolehlivě dovedla až k cíli.

A toto mi přišlo podobné právě životu víry. Bůh mi dává naprostou svobodu, můžu si dělat naprosto co chci, ale zároveň mi nabízí "prošlápnutou stopu" - desatero, evangelium, katechismus... a hlavně poslal svého syna Ježíš Krista, aby "prošlápl tu stopu v hlubokém sněhu" jako první a pak za ním celé zástupy svatých šly tou "stejnou stopou".... a je jen na mě, jestli si vyberu tmu, mlhu, neznámo, nebo jestli si zvolím jasný cíl a nechám se vést, i když to stojí dost námahy... cesta do kopce, často "proti větru"...

Také je velký rozdíl, jestli si čkověk zapne baterku, nebo tápe po tmě... jestli využívá toho nesmírného daru - svátostí (křest, eucharistie, zpověď, svaté příjímání, manželství, kněžství, pomazání nemocných), nebo bloudí v temnotě hříchu a plácá se ve vlastní břečce... Jsem přesvědčena, že Pán každému touží pravidelně "dobíjet baterku" a touží ho vést po dobrých stopách... jen k tomu potřebuje jednu maličkost - náš souhlas a ochotu vydat se na cestu!