Šeřík a baobaby

„Než baobaby vyrostou, jsou malé.“

A skutečně, na planetě malého prince byla jako na všech planetách dobrá tráva i plevel. Tedy z dobrých semen dobrá tráva a ze špatných semen býlí. Ale semena jsou neviditelná. Spí hluboko v zemi, až některému napadne se probudit. Tu se protáhne a k slunci bojácně raší nejprve rozkošný a neškodný malý výhonek. Je-li to ředkvička nebo růže, můžeme je nechat, ať si rotou. Je-li to plevel, musíme ho vytrhnout hned, jak ho rozeznáme. Nu, a na planetě malého prince byla strašná semena...semena baobabů. Půda planety byla jimi zamořena. A pustíme-li se do baobabu příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnout ji.

(Citát z knihy Malý princ - Antoine de Saint - Exupéry)

Dovolila jsem si začít citátem, na který jsem celý den velmi intenzivně myslela. Byla jsem poprvé po zimě na chalupě v Lázních Bělohradě a měla jsem jen pár hodin času do odjezdu vlaku, tak jsem přemýšlela, do čeho se pustit. A do očí mi padl na zahradě šeřík, kolem něhož byl asi milión (prý ráda přeháním...ale pár set jich fakt bylo! 5 plných náručí!) výhonků, spokojeně si rašících ze země v asi 3m okolí stromku. Už několik let si bujely bez omezování; strunou už to vzít nešlo, tak to při sekání raději každý objel a když jsem jich pár někdy ustřihla, vyrostly na jejich místě další dva. Přesto jsem se chopila nůžek, s odhodláním, že to zkusím alespoň nějak u země ostříhat....a vtom jsem za jeden výhonek víc zatáhla a on se vytrhl i s kořenem! Nad tímto úlovkem jsem zajásala a s pocitem, jako když šelma ucítí krev zraněného zvířete, jsem se vrhla do boje! Zpočátku jsem byla plná elánu a nadšení, po hodině a půl už mě bolelo celé tělo a po další době jsem už bojovala jen díky své tvrdohlavosti, že když jsem si to jednou umínila, tak to přece nevzdám..:-)

A u této činnosti mi stále běžel hlavou výše uvedený úryvek z Malého prince. Jak jsem tak vší silou rvala ty malé šeříky - u většiny jsem fakt musela zabrat vší silou (jako když babka tahala řepu) a pak jsem taky často spadla na zadek, když se kořen náhle přetrhl - napadlo mě, jestli takhle usilovně bojuju také s babobaby ve svém srdci, jestli se snažím se stejnou vervou a houževnatostí bojovat se svým hříchem, se svými slabostmi, se zlozvyky... Některé výhonky byly hodně velké a přitom měly malý kořen a šly vytrhnout nečekaně lehce a některé naopak byly malé a když jsem táhla jako divá, vytáhla jsem půlmetrový kořen, z něhož vybíhaly další výhonky. Připadalo mi to povědomé - některé moje špatné stránky, či hříchy, jsou vidět na první pohled a doslova bijí do očí - vidím je já i mé okolí. A některé slabosti, či zlozvyky, které snad ani na první pohled jako hřích nevypadají - jsou mnohem horší, mají širší působnost, mohou zasáhnout mnohé lidi z mého okolí, mohou zraňovat mnohem více, než jak si to uvědomuji já sama a co je nejhorší - vyrůstá z nich další a další zlo. Okolí si je vůbec neuvědomuje, nikdo o nich třeba neví a přitom mohou pod povrchem „země mého srdce“ bujet a rozrůstat se do „baobabích“ rozměrů.

Další věc, která mě u té práce zarážela, byl právě šeřík. Exupéry jasně rozeznává baobab od růže. Hřích od dobra. Vyrůstají z jedné půdy, na jedné planetě, z týchž živin a z téže vláhy, přitom jedno je nutné nekompromisně hubit a druhé zase hýčkat a s vytrvalostí pěstovat. Co je ale šeřík???  Vždyť to je krásný strom, s omamně vonnými květy a pěkným listím. Krášlí nejednu zahradu. Tak proč ten by se měl hubit? A proč má tak krásný a pěstěný strom tolik příšerných výhonků na 3 m od kmene? Až cestou domů ve vlaku mě to napadlo - nemohlo by to symbolizovat dobré vlastnosti špatně použité? Např. láska - sama o sobě je ryzí a krásná, ale třeba žárlivost, neschopnost rodiče pustit své dítě, náboženský fanatismus, vraždy z „lásky“ .... to jsou všechno spíš karikatury lásky. A nemohl by to být právě ten šeřík? Sám o sobě je krásný, ale jeho výhonky je potřeba likvidovat, protože se mění v plevel; dobré vlastnosti je potřeba pěstovat, ale jejich karikatury hubit.

Svoje přemýšlení bych opět uzavřela citátem z Malého prince:

„To je věc kázně,“ řekl mi malý princ. „ Když dám ráno do přádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou maličké.“